V pondělí 12.6. jsem s menší skupinkou dalších lidí navštívila 102 let starou školu založenou na sebeřízeném vzdělávání – Summerhill. Očekávání byla veliká .

Když jsem přijela, dostalo se mi milého uvítání a připomenutí pokynů, co smím a nesmím. Svoboda je prý pro studenty, ne však pro návštěvy. Dozvěděla jsem se tedy mj., že nesmím lézt na stromy a koupat se v bazénu :)). Z hlavní budovy se linula klavírní hudba, svítilo sluníčko, nálada byla skvělá.

Ujali se nás dva letos končící studenti – Bryce a Edie. Dozvěděli jsme se, že mají za sebou GCSE testy (ekvivalent vysvědčení z 9.ročníku) a už mají plány do budoucna, které vůbec nezní špatně.

Areál je krásný. Hlavní a vedlejší budovy i několik dřevostaveb vypadají skoro jako nové a toho prostoru všude kolem! Z toho, co jsem viděla, mají děti k dispozici domek na stromě, houpačky, trampolínu, kola, kárku s vozíkem, na které řádily celý den, fotbalové hřiště, síť, venkovní bazén a les. Na pozemku je i nádherný majestátní cca 300 let starý buk „Big beech“. Z učeben jsme viděli např. dřevostavbu určenou pro děti ve věku 10-13 let, knihovnu, dílnu se dřevem a kovem a místnosti vybavené pro IT, vědu a umění (v té se dvě studentky zrovna učily šít).

Po obědě se nás ujal Henry Redhead (vnuk zakladatele A.S.Neilla) a tři studenti. V Café jsme si povídali např. o tom, že nejdůležitějším prvkem Summerhillu je komunita, kde všichni drží při sobě a záleží jim na vzájemných vztazích a udržování bezpečného prostředí pro všechny. Dále o životě na internátní škole, inspekcích, šikaně, vztahu mezi školou a rodiči, restrikcích ohledně technologií atd. a samozřejmě o sebeřízeném vzdělávání .

Poté jsme mohli nakouknout na meeting, který probíhal přesně jako ve filmu „Summerhill“, jenž je ke shlédnutí na Youtube. Na programu bylo několik oznámení, žádostí a řešení drobných prohřešků.

Pět hodin uteklo jako voda! Pak už jsem jen nakoupila pár suvenýrů a unavená a plná dojmů se odebrala zpět za rodinou.

Summerhill je úžasná škola a myšlenky A.S. Neilla převedené do praxe přeskočily dobu na dlouho dopředu, takže se určitě máme čím inspirovat, nicméně ne se vším se úplně ztotožňujeme.

Největším překvapením byla informace, že studenti i učitelé, kteří tu bydlí, smí odjet mimo prázdniny pouze na tři víkendy za období (školní rok má tři období). Je to z důvodu soudržnosti se studenty, kteří mají své rodiny velmi daleko a nemohou je navštěvovat tak často a také protože stále přetrvává původní idea, že děti si zde žijí své životy a rodiče si mají doma žít ty své. Pro nás by v tomto případě byla důležitější svoboda jednotlivce než soudržnost s komunitou a jako matky si ani neumíme představit, že bychom se od života svých dětí oddělily už v tak útlém věku (často od 7 let), ale asi je to dáno i kulturními rozdíly.

Co se týče technologií, tak i když jsem věděla, že nějaké restrikce mají, netušila jsem, že až takové. My bychom se vydali spíše cestou Sudbury škol, kde mají studenti svobodu i v tomto ohledu. Pravidla si samozřejmě odhlasovaly i děti, ale jak řekl Bryce, vždy je někdo proti. Proti tedy byly některé děti i v tomto případě, ale jelikož je zde demokracie, byly přehlasované.

Tady se také rozcházíme, protože chceme hlasovat formou sociokracie – hledání řešení, se kterým budou ve výsledku víceméně spokojeni všichni.

Veškerá odhlasovaná pravidla jsou zde zapsaná do knihy. Aktuálně jich mají cca 400. Nám se však líbí myšlenka Urzy z brněnského Ježka bez klece, který krásně popsal, jak funguje systém pravidel, která nikde napsaná nejsou.

Na tom hlavním – zodpovědnosti za vlastní vzdělávání, péči o vztahy a důležitosti udržení bezpečného prostředí pro všechny – se ale rozhodně shodneme .

Byl to krásný den plný inspirace a podnětů k zamyšlení a už se těšíme, kam se podíváme příště.

Lenka