Jak pra­cu­je­me s tech­no­lo­gi­e­mi ve ško­le: proč neza­ka­zu­je­me, ale učíme
22. 12. 2025

Deba­ta o tech­no­lo­gi­ích ve ško­lách se v posled­ních letech vyost­řu­je. Jed­ni vola­jí po přís­ných záka­zech mobi­lů a table­tů, dru­zí upo­zor­ňu­jí, že tech­no­lo­gie jsou sou­čás­tí živo­ta dneš­ních dětí a že zákaz nic neře­ší. My ve ško­le DRAK jsme si pro­šli dlou­hým pře­mýš­le­ním, dis­ku­se­mi s dět­mi i rodi­či a nako­nec jsme se roz­hod­li pro ces­tu, kte­rá je pro nás smys­lu­pl­ná: tech­no­lo­gie neza­ka­zu­je­me — a ani to neplánujeme.

Ne pro­to, že bychom je chtě­li mít všu­de. Ne pro­to, že bychom si mys­le­li, že děti mají být celý den na table­tu. Ale pro­to, že věří­me v auto­no­mii, respekt a infor­mo­va­né roz­ho­do­vá­ní. A pro­to­že vidí­me, že to funguje.

 

Proč nevěříme plošným zákazům

Ploš­né záka­zy jsou jed­no­du­ché na papí­ře, ale slo­ži­té v rea­li­tě. Děti se pak čas­to uchy­lu­jí k obchá­ze­ní pra­vi­del, skrý­vá­ní, taj­né­mu pou­ží­vá­ní mobi­lů na toa­le­tách nebo k jiným tak­ti­kám, kte­ré nechce­me pod­po­ro­vat. Nechce­me děti učit, že dospě­lí něco zaká­žou a ony to musí obe­jít. Chce­me je učit, že pra­vi­dla dáva­jí smy­sl, když jim rozu­mí­me a když jsme je spo­lu vytvořili.

Zku­še­nos­ti z jiných škol, kte­ré zákaz zaved­ly, uka­zu­jí, že pro­blém se tím obvykle jen pře­su­ne jinam. Tech­no­lo­gie nezmi­zí — jen se pře­su­nou do skry­tých míst. A to není pro­stře­dí, kte­ré chce­me vytvářet.

Jak to u nás vypadá v praxi

Tech­no­lo­gie u nás nejsou ani povin­né, ani zaká­za­né. Jsou pros­tě jed­nou z mož­nos­tí. Děti je mohou vyu­žít, když chtě­jí něco zjis­tit, zahrát si, tvo­řit, nebo když potře­bu­jí kon­tak­to­vat rodi­če. Nikdo jim zaří­ze­ní z ruky trhat nebude.

Záro­veň je ale nikdo nenu­tí, aby na table­tu byly. Máme děti, kte­ré tech­no­lo­gie téměř nepo­u­ží­va­jí, pro­to­že je pros­tě neza­jí­ma­jí. Máme děti, kte­ré si samy nasta­vi­ly pra­vi­dla a požá­da­ly nás, abychom jim tablet po něko­li­ka upo­zor­ně­ních vza­li. A máme i děti, kte­ré by nej­ra­dě­ji hrá­ly celý den — a s těmi vede­me dlou­ho­do­bé roz­ho­vo­ry o rov­no­vá­ze, potře­bách a bezpečí.

Kaž­dé dítě je jiné. A my se sna­ží­me rea­go­vat na jeho indi­vi­du­ál­ní potře­by, ne na před­sta­vu „prů­měr­né­ho žáka“.

Na dospělých je vést rozhovory, ne vydávat zákazy

Tech­no­lo­gie nejsou jen o hrách. Jsou o rekla­mě, algo­rit­mech, sle­do­vá­ní, mani­pu­la­ci, kri­tic­kém myš­le­ní, bez­peč­nos­ti, sebe­vě­do­mí, porov­ná­vá­ní, o tom, jak fun­gu­je inter­net a jak se v něm neztra­tit. To jsou téma­ta, kte­rá s dět­mi ote­ví­rá­me pravidelně.

Nechce­me, aby děti žily ve svě­tě, kde je tech­no­lo­gie buď „zaká­za­ná“, nebo „bez kon­t­ro­ly“. Chce­me, aby jí rozu­mě­ly. Aby vědě­ly, co se děje, když klik­nou na video. Aby pozna­ly, kdy už jim něco neslou­ží. Aby umě­ly říct „teď už ne“.

To se nena­u­čí záka­zem. To se nau­čí rozhovorem.

Offline den: nápad, který vzešel od dětí

Vel­mi zají­ma­vý moment nastal, když si děti samy na sně­mu navrh­ly zku­šeb­ní Offli­ne den. Ne pro­to, že by tech­no­lo­gie odmí­ta­ly, ale pro­to­že chtě­ly zku­sit, jaké to bude, když je ško­la jeden den bez nich.

A tak jsme to udě­la­li. Dvě míst­nos­ti byly vyhra­ze­né pro děti, kte­ré chtě­ly zůstat onli­ne. Zby­tek ško­ly byl offli­ne. Nikdo nebyl vyčle­něn, nikdo nebyl nucen. Kaž­dý měl své místo.

Po této zku­še­nos­ti děti navrh­ly, že by Offli­ne den mohl být pra­vi­del­ný. O tom se bude hla­so­vat na led­no­vém sně­mu. Ať už to dopad­ne jak­ko­liv, důle­ži­té je, že to nevznik­lo jako naří­ze­ní sho­ra, ale jako spo­leč­né roz­hod­nu­tí.

Co bude dál? Uvidíme. A rozhodneme společně.

Nic není nasta­ve­né navždy. Pokud se uká­že, že něco nefun­gu­je, změ­ní­me to. Pokud děti při­jdou s novým návrhem, bude­me o něm mlu­vit. Pokud se obje­ví nové výzkumy, zohled­ní­me je.

Důle­ži­té je, že děti mají infor­ma­ce, rozu­mí rizi­kům i pří­no­sům a mohou dělat infor­mo­va­ná roz­hod­nu­tí. To je pro nás důle­ži­těj­ší než jaké­ko­liv uni­ver­zál­ní pravidlo.

Co říká věda?

Náš pří­stup není zalo­že­ný na dojmech. Sle­du­je­me výzkumy, kte­ré se téma­tu věnu­jí dlou­ho­do­bě. Napří­klad tým IRTIS z Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty pat­ří mezi evrop­skou špič­ku ve výzku­mu dětí, tech­no­lo­gií a digi­tál­ní­ho well‑beingu. Jejich stu­die uka­zu­jí, že:

  • tech­no­lo­gie samy o sobě nejsou „dob­ré“ ani „špat­né“ — zále­ží na kon­tex­tu, obsa­hu a pod­po­ře dospělých,
  • zákaz čas­to neve­de k men­ší­mu pou­ží­vá­ní, ale k taj­né­mu a méně bez­peč­né­mu používání,
  • klí­čo­vé je, jak s dět­mi o tech­no­lo­gi­ích mlu­ví­me, jak jim pomá­há­me chá­pat rizi­ka a jak je pod­po­ru­je­me v samoregulaci.

Kdo chce, může se začíst tady:

https://irtis.muni.cz/cs/vyzkum

A inspi­ra­tiv­ní pohled z běž­né ZŠ najde­te i zde:

Marie Čápo­vá: Moje osob­ní aver­ze k tech­no­lo­giím vůbec není pod­stat­ná. Žáci je budou potřebovat

Závěrem

Tech­no­lo­gie jsou sou­čás­tí živo­ta dneš­ních dětí. Nezmi­zí. A my nechce­me, aby se je uči­ly pou­ží­vat taj­ně, s poci­tem viny nebo stra­chu. Chce­me, aby jim rozu­mě­ly, aby se v nich cíti­ly bez­peč­ně a aby umě­ly poznat, kdy jim slou­ží a kdy už ne.

A to se nej­lé­pe učí v pro­stře­dí, kde se o tom dá mlu­vit. Kde se pra­vi­dla tvo­ří spo­leč­ně. Kde děti nejsou objek­tem říze­ní, ale part­ne­rem v rozhodování.

Tak to dělá­me u nás. A zatím nám to funguje.